O Mandrage jinak

Nejde mi o zapálenou obhajobu či přímý stěr tvorby milovaných/nenáviděných Mandrage, zaměřím se krátce na věc, jež může zaujmout kohokoliv, kdo se zajímá o vizuální řeč hudební scény.  

Mandrage si od vydání třetí studiovky Moje krevní skupina (2011) svou image budují pečlivě zejména při živých vystoupeních. Ústřední barvy jsou červená a černá, hlavním motivem tři statné rudé pruhy, které působí jako futuristické sloupce značící čerstvě naběhnutou energii. Jednoduchý strohý motiv, který vyvolává dojem určité přesnosti, pevnosti a napětí. V pozadí pódia od shora dolů visí rovněž červené horizonty, přičemž ono logo složené ze tří pruhů je ve středu pódia vedle bicích a nově i na praporech umístěných na obou stranách stage. Co se samotné pětice muzikantů týče, ta nejdříve figuruje ve výrazných draculovských uniformách, které z ní tvoří cosi jako „agenty krevní skupiny“, s blížícím se příchodem aktuálního alba Siluety ale design uniforem přidává na civilnosti a praktičnosti.  

Vizuální současnost je v případě Mandrage čím dál ucelenější a patřičně eklektická; vizuál Siluet na mě osobně působí jako kličkování mezi barokní image My Chemical Romance v období jejich The Black Parade (viz pohřební uniformy a obdobně sevřená živá audiovizuální performance) a především velkou politickou érou Green Day, k nimž mají Mandrage v tomto ohledu momentálně asi vůbec nejblíže. Právě GD během své velkorysé tour s American Idiotem v letech 2004 – 2005 rovněž plně využívají kombinaci grafického minimalismu s červenočernými doplňky zasahujícími až k těsným kvádrům a upnutým kravatám. 

Na uniformy nedochází, ale není k tomu daleko a je i po letech zajímavé sledovat, jak se GD například během obřího koncertu v Milton Keynes daří svou operní rozmáchlost a dramatičnost přenést do ztvárnění pódia a veškerého vizuálu okolo. Což má ostatně za následek i to, že kapela během vystoupení záměrně působí jako doprovod k obřímu ceremoniálu nově vzniklého režimu / hnutí, které dobrovolně propadlo fascinaci estetikou Třetí říše. Vše je zkrátka divadelně nabubřelé přesně tak, jak to měli nacisté rádi, jen v bílých kruzích jsou namísto hákových křížů postavy lámající se před výboji elektrizující energie anebo krvácející granátová srdce. Z nynějšího vizuálu Mandrage číší příbuzná nabroušenost, lehká provokace i cosi jako imperialistický náboj. Karel Veselý v rozhovoru o sebevražedných videoklipech na FMzine říká, že „populární hudba pro mě není jen samotná skladba, ale je to vlastně celý balíček se vším všudy, s určitou image i s klipem“. Z balíčku od Mandrage by se sice dala řada věcí vyhodit, ovšem jejich důsledná péče o vlastní vizuální „ksicht“ je na poli současné české mainstreamové popkultury minimálně pozoruhodná.     

V rozhovoru pro server Play.cz kytarista kapely P.Bolan tvrdí, že tři svislé linky na coveru nové desky "Mohou představovat písmeno M. Mohou představovat odkazy na hudební vlivy. Mohou to být klidně tři zapalovače na stole v hospodě, nebo jen tři fiktivní siluety. Mandrage je slovo, které může mít jakýkoli význam, a tohle je minimalistický symbol představující to slovo."

  
O.Č.    

     

SVNS : B✝✝R

And Will Hit You Like A Storm. Tenhle titulek v prvním teaseru nelhal. Hodinový dokument Back to the Roots mapující vznik a působení Sunshine tu sílu skutečně má, koneckonců je to klipovitá smršť, dokonale uzpůsobená roli „předkapely“, resp. promítání před nezadržitelně se blížícím živým a živelným koncertem Suns. Typ snímku, u něhož je zbytečné sedat nebo lehat, warm-up-ová návnada, jež vyžaduje větší plátno a hutný zvuk, neb dobře odráží řadu zásadních atributů tolik spjatých s kapelou samotnou. Vášeň, image & humor. Zběsilost a rozervanost v srdci Suns reflektuje fakt, že jakmile bouřlivé tempo dokumentu začíná v druhé půlce lehce pokulhávat, je vzápětí s vervou nakopnuto zpátky. Typický smysl pro vizuální stránku odráží zase jak střídmě využitá grafika (pomačkaná typografie doprovázející celý projekt zbavená typických ostrých kontur i nové promo fotky v podání Radka Brousila - asi dosud vůbec nejcivilnější, co se v případě Suns spáchaly), tak způsob, jakým se do vizuální stránky dokumentu chytře promítá využití archivních materiálů z poškozené VHSky, souznící a prolínající se s naopak čerstvým a čistým obrazem.

Ve chvíli, kdy se daří vyvolat obrazová nostalgie (zrnité a vybledlé záběry z tour po USA), bezprostřední střih (Vojtěch Buchta) vás vzápětí vrhá do jasnější detailnější současnosti, kdy amatérské home-video nahrazují suverénně natočené rozhovory s osobnostmi spjatými s kapelou. Právě v nich se asi nejvíc projevuje režisérův (Jiří Marshal) cit pro styl. Čímž nemám na mysli ani tak chytře rozfázované záběry na mluvící hlavy jako spíš chytře vypíchnuté detaily z nejbližšího okolí/prostoru zpovídané osobnosti, které tak nenápadně přibližují a vystihují její charakter. Smysl pro efekt a zároveň důvtipná filmařina v jednom současném trendovém balení.  

Minulost se tu půvabně tříská s přítomností ve strhujícím bordelickém chaosu vytvářejícím tempo a atmosféru ne nepodobnou intenzivní titulní fotce na albu A Weekend in the City v podání nesmírně zajímavé německé fotografky RutBlees Luxemburg. Je v tom tolik spontánnosti, punku, záměrné špíny a tak prudké kadence, že dokument ve finále vážně působí jako stručné, bezmůrovaté, velmi vtipné (přívaly ironie a sarkasmu) a krásně hlučné ohlédnutí se v běhu. Není čas nad tím příliš dumat, není prostor pro nudu, melancholii nebo patos, na to bude dostatek času až v hrobě; zkrátka dokonalé naplnění sloganu z bookletu Karmageddonu - I'll Sleep When I'm Dead. 

Pokud bych měl čistě z pohledu dlouholetého posluchače Suns odpovědět stručně na otázku „tak jak se ti to, tyvole, líbilo“, říkám tohle: Netušil jsem, že mi B✝✝R dá odpověď na to, "co" a "o čem" Suns vlastně jsou a už vůbec jsem nečekal, že po zhlédnutí mi dojde, že to za ty roky nedokázal zodpovědět žádný tuzemský fanoušek (natož publicista) tak příjemně zvláštně a zajímavě a asi i trefně, jako to tady naprosto s přehledem činí Justin Pearson, Casey Chaos, Neil Douglas a Ross Robinson. Přesně to přitáhlo mráz na záda, přesně to mě přivedlo k myšlence, jak by mohlo být boží mít přesně takovou kapelu, o níž můžete z fleku natočit film. Proč? Protože má něco, co strašná spousta jiných postrádá, aniž by si to uvědomovaly - příběh. Ne mediální, ale intimní, osobní, bohatý, hořký, prostě svůj. B✝✝R je inspirativní záležitost.

O.Č.

sunshine / jiri marshal / ad room

 

       

   

Load-up: Richard Ayoade & Martin de Thurah

Nová verze blogu!

Ahoj,

rozhodli jsme se v blogu dál pokračovat na designově i výbavově lepší základně in-popculture.weebly.com. Dle všeho to tam bude obdobně chcíplé jako tady, ale budeme se snažit, vážně! Jinak jsme ale hodně čilí v rámci facebookové obdoby blogu - prakticky každý den tam valíme fotky, videa, články, prakticky cokoliv, co nás zrovna zaujme a dotýká se milované popkultury.

Jinak děkujeme za pozornost vám všem, co k nám občas zabrouzdáte. Přesto, že si to tady i tam vytváříme vlastně především sami pro sebe, pro vlastní radost, jsme vždycky moc rádi za přízeň i feedback. Vážíme si toho!

Ondřej & Lukáš

Shake me, skyscraper, shake me!

Hank Manchini v rozhovoru o vizuální komunikaci Kill The Dandies! říká: „...něco jako hra s písmem mě vážně baví. Miluju vlastně klasickou sazbu, její řád a čistotu. Když je sazba dobře udělaná, tak se blíží harmonii kvalitní architektury.“ Ten popisovaný soulad mezi architekturou a písmem mě zaujal hned na první dobrou, možná proto, že onen výrok jde z úst grafika a zároveň aktivního hudebníka, který si šéfuje design veškerého artworku své formace. Nutí mě to vracet se znovu a znovu k desce a interpretovi, který je pro mě zásadní právě kvůli těsnému spojení s architekturou jako takovou, či alespoň s dynamickým i statickým prostorem velkoměsta.

Jde o Paula Banks, vystudovaného literáta, ukázkového melancholika a především vůdčí osobnost neodolatelně podmračených Interpol. Už v roce 2009 vydává debutovou sólovku Julian Plenti is...Skyscraper!, která obsahuje píseň jednoduše nazvanou Skyscraper. Refrén zní takhle: Shake me, shake me skyscraper. Stačí fakt hodně málo, aby Banks navodil atmosféru namixovanou z pocitu velkoměstské klaustrofobie a zároveň určité pozitivní melancholie. Velice přesně a citlivě dokáže skrze absolutní minimalismus vyjádřit fascinaci a zároveň znepokojivý strach z výškových obrů, kteří jsou neodmyslitelně spojeni s hlučným chaosem i poklidnou majestátností (viz. videoklip Thomase Andrewa, který tohle všechno podtrhává vizuálně). 

V rozhovoru pro časopis Spin ostatně Banks mluví o tom, jak moc ho mrakodrapy očarovaly v dětství díky svým dokonalým přímým liniím a ostrým úhlům, na které člověk v přírodě zkrátka nenarazí. Sám si tyhle velikány interpretuje jako symboly neutuchající lidské touhy / ješitnosti / sebevědomí, které ostatně v několika případech začaly vznikat na místě rozsáhlých katastrof právě proto, aby obyvatelé dali najevo svou pýchu a nezastavitelnou snahu vybudovat od základu znovu přesně to, co jim bylo násilně vzato – viz. události po kolosálním požáru v Chicagu v roce 1871, či po 2. světové válce v rozbombardovaném Rotterdamu.   

V tomhle smyslu nelze přehlédnout ani druhou a dosud poslední Banksovu sólovku nazvanou prostě Banks, konkrétně tedy její magický artwork. Doslova špinavá magie, jež tu ale není čistě pro efekt a spíš naopak pevně souzní s emotivním a přitom intimním obsahem alba. Stylově neostrá fotografie, na níž hlavní part ztvárňuje strohá konstrukce rozestavěného mrakodrapu, jenž jakoby ze své odstrčené pozice smutně vzhlížel přes řeku, kde se v rozmazané dáli ční jeho starší, již kompletní kolegové. Celý výjev navíc přikrývají chmurné deštivé mraky, které příliš neproděraví ani bílý titulek a zároveň prostý název desky BANKS. Ten svým střízlivým minimalistickým fontem zase přesně odpovídá oné zmiňované harmonii mezi písmem a vyobrazenou architekturou. Čím déle obal Banksova sóla sleduju, míhají se mi před očima podobné impresionistické skvosty, jaké vytvářel třeba Monet. Je v tom ta samá dávka smutku, ponurosti a bezprostřednosti, která upomíná k faktu, že to, co sledujete, se skutečně odehrává před vašima očima právě teď a tady, v aktuálním čase na aktuálním místě.         

O.Č.

VÝBĚR COVERŮ SPOJENÝCH S ARCHITEKTUROU: 

Splashh: Comfort (2013)

Cut/Copy: Zonoscope (2011)

Eminem: Recovery (2010)

White Lies: To Lose My Life... (2009)

The Killers: Hot Fuss (2004)

Wilco: Yankee Hotel Foxtrot (2001)

Pink Floyd: Animals (1977)

DALŠÍ PŘÍKLADY 

 

Burton videoklipový

Netuším, zda je Tim Burton skutečně fanoušek The Killers, anebo jde „pouze“ o zabijácky chytré tažení ze strany managementu kapely, nicméně věci se mají tak, že Tim má na svém kontě krom šestnácti celovečeráků také dvě hudební videa. A obě se týkají právě songů The Killers – první Bones z alba Sam´s Town (2006), druhé Here With Me z poslední desky Battle Born (2012). Klip k Bones získal v roce 2007 cenu pro nejlepší video jak na NME Awards, tak na Q Awards, a přestože za tím mohl stát pouze fakt, že módní režisér a nafoukaná kapela společně spáchali cool video k lehce nadprůměrné písničce, musíme uznat, že je v tom přece jen trochu víc. A to v obou případech, neboť oba kousky silně pojí tři společné elementy. Zaprvé otřepaný termín „burtonovská poetika“ - tentokrát mám na mysli Burtonův stále výjimečný cit pro zachycení lásky/romantiky v jejím civilním duchu, který je však opakovaně podáván v lehce morbidním mrtvolném hávu. Tenhle prvek se zákonitě míchá s osobitou interpretací konkrétního písňového textu frontmana Brandona Flowerse. Když si tyto postřehy spojíte dohromady, vyjde vám, že obě videa pojednávají o intenzivním prožití lásky alternativním způsobem. K tomu si připočtěte režisérovo osobní, příjemně sentimentální ohlédnutí se za zašlými hororovými časy a jejich dočasný návrat na výsluní. 

Tim Burton a kapela The Killers

V Bones se pěje „Don’t you wanna come with me? Don’t you wanna feel my bones on your bones? It’s only natural“ a ve videu Burton neváhá dva hlavní protagonisty doslova svléknout z kůže a následně je nechat romanticky pobíhat po pláži coby párek zamilovaných, okatě digitálních kostlivců. (Všimněte si, v kolika filmech Burton upozorňuje na nekvalitu a loutkovost vizuálních efektů – jeden z jeho dalších trademarků). Režisér text adaptuje mnohdy slovo od slova, vždy tak ale činí v rámci své poetiky a jejích pravidel, čímž Flowersovu symboliku posouvá do dalšího levelu.

Šťastně rozesmátých kostlivců se ostatně týká i nostalgická atmosféra, neboť Bones, krom „lásky až na kost“, nabízejí také poctu filmovému loutkaři, kouzelníkovi stop-motion animace Rayi Harryhausenovi. Burton mu vzdává holt hned v úvodním záběru, který pochází z fantasy Jáson a Argonauti (1963), v níž figurují právě hordy nevybouřených kostnatých loutek. A jakmile přichází na řadu další část refrénu „Don’t you wanna swim with me? Don’t you wanna feel my skin on your skin? It’s only natural“, na plátně fiktivního autokina naskakuje scéna z legendárního béčka Netvor z Černé laguny (1954). 

Video k Here With Me se drží obdobných propriet, digitální kostlivce ovšem nahrazuje stylizovaná civilnost přesně v duch překvapivě umírněných Temných stínů. Jakoby Burton ubíral na expresionismu a veškeré ostré hrany spíše uhlazoval a zaobloval. Co je vlastně logický a celkem sympatický vývoj vzhledem k tomu, že jako tečku za jeho gotickou érou považuji suverénního Sweeneyho Todda. Příliš nesouhlasím s výroky o sebe-vykrádání - Burton jen pokračuje v mixování zavedených trademarků s mnohem otevřenějším a vřelejším přístupem. Nikoliv přísná obměna stylu, ale jeho mírná evoluce, na níž se podepisuje stárnutí čtyřiapadesátiletého otce, který si svým podivínstvím udržuje nadhled a zároveň si je moc dobře vědom jeho ekonomického potenciálu. 

Výše popsané dokládá také videoklip k další romantice od The Killers. Řezané gotické obrysy se potkávají s přívětivou rodinnou podívanou, nadále přítomná je jak láska ve své obskurní podobě, tak autorská adaptace textu i nostalgie. Here With Me je příběhem o touze po lásce, která nemůže být nikdy zcela naplněna. Alespoň ne přirozenou cestou. Flowers však zpívá „But there's another world we're living in tonight“ a Burton tak samo sebou dostává prostor pro své bizarní alternativy. Bledý klučina připomínající hraběte Orloka za mlada (jednadvacetiletý Craig Roberts ze Submarine) ze všeho nejvíce touží po milované operní děvě (Winnona Ryder). Skórování ovšem nepřichází v úvahu, a tak se cení alespoň její věrohodná kopie v podobě voskové figuríny v životní velikosti. Jedna velká melancholie vycházející, dle slov režiséra, z romantického hororu Mad Love původem českého režiséra Karla Freunda z roku 1935. V něm se šílený chirurg mstí své oblíbené herečce za neopětování své lásky tím, že jejímu těžce zraněnému manželovi transplantuje ruce popraveného vraha. Pravá romantika začíná a tam někde v potemnělém koutě se spiklenecky usmívá excentrik s pavučinovými vlasy a popelníky na očích.  

O.Č.

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)   

Tim Burton jako zvolna chřadnoucí král imaginace poprvé a podruhé. 

                                     

Zvolna chřadnoucí král imaginace II.

 Lukáš Masner & David Kresta versus velké ryby Tima Burtona - druhé kolo (první kolo).

D.K.: Tim Burton se za dvě stě míčů stal Disneyho šlapkou. No copak to mohlo vzít jinej konec, říká si kontextu znalý režisérův fanoušek u závěrečných titulků opulentní adaptace Alenky v říši divů (2010). Nesouhlasím s názorem, že v téhle sterilní a bez zájmu odvyprávěné pohádce pro starší děti nezbylo z Burtona nic. Režisér je jasně rozpoznatelný v detailech, ať jde o lolitkovskou představitelku malé Alenky, mrtvolně bledý vzhled Mii Wasikovské coby dospělé Alenky, ponuře vyhlížející “pohádkovou” krajinu, které dominuje dvojče stromu z Ospalé díry, poněkud drastickou scénu s vypíchnutím oka, a především excentrické chování většiny postav. První setkání Alenky s Kloboučníkem (Johnny Depp s oranžovými vlasy a žlutýma očima) u jídelního stolu má až lynchovské kvality. Nesouvisející promluvy a přechody od šeptání ke křiku během pikosekundy dokonce na chvíli navodily pocit, že se dívám na Inland Empire. Disney dovolil Burtonovi celkem hodně, ale ne dost, a na oplátku si prosadil roztomiloučká zvířátka, groteskové scény a pitvoření. Výsledný tvar je značně nekonzistentní, k tomu navíc režisér podlehl digitální technologii, která ani při tak vysokém rozpočtu nebyla všemocná - špatnou kvalitu triků dokazuje především interakce rytíře Staynea s koněm. Vše pak zazdí závěrečná digitální bitva, v níž digitální nestvůra chrlí digitální fialové plameny. Výdělečný, ale pomíjivý produkt Alenka v říši divů uzavírá více než příhodně píseň od Avril Lavigne - na zpěvačku, ani na tenhle film si už dnes nikdo nevzpomene.

L.M.: Myšlenka nechat Burtona režírovat variaci na nejslavnější román Lewise Carolla je až nepříjemně vtíravá. Alenka v říši divů ve finále představuje „pouze“ mnohamiliónový „showreel“ Burtonova výstředního stylu, který i v sebeprůměrnější formě dozajista naláká zástupy diváků. Natolik průhledná sázka na jistotu mi je cizí, stejně tak naleštěná „umělohmotnost“, které se svět v králičí noře podobá více než čemukoliv jinému. Milovaný režisér poněkud mizí před očima, přežívá jen manýra a soubor poněkud stereotypních výtvarných prvků. Alenka si nepřekvapivě zakládá na obrazových atrakcích, úporně, každým záběrem útočí na divákovy smysly, nicméně Carollův jazyk nakonec chybí. Z hravé nonsensové poetiky se stává jen zmatek a poněkud toporná jinakost.

Nikdo však nepočítal s tím, že v Temných stínech (2012) Burton doklopýtá až k hranicím trapnosti. Fasety otupěly a gotická stylizace zevšedněla. Nekonečný americký seriál z 60. a 70. let byl zhuštěn do celovečerního filmu, kterému chybí důmyslný dramatický oblouk, zato trpí nadbytkem postav a fatálním nedostatkem humoru. Základní premisa, totiž střet staletého upíra s americkou společností 70. let, sice poskytuje komický potenciál se vším všudy, nicméně nad rozeklanou skečovitostí zůstává jen rozum stát. Zvláštní to film, kde držím palce záporné postavě, sexy čarodějnici v podání Evy Greenové. Není to příjemné přiznat, ale talentovaná herečka je asi jediným pozitivem notně vyčpělé komedie. Temné stíny mimo jiné dokládají, že Tim Burton a hudební skladatel Danny Elfman jsou vesměs dvě spojené nádoby. Jak jinak lze vysvětlit oboustrannou stagnaci, ke které došlo. Elfmanova kariéra dosáhla klíčového bodu, kdy prachsprostá řemeslnost vítězí nad dřívější hravostí a pokoušením nových, nejednou provokativních forem. Všechno (mizanscéna, kostýmy, hudba) a všichni (Johnny Depp, Michelle Pfeifferová, Helena Bonham Carterová atd.) zkrátka odpovídají škatulce Tima Burtona, což vzhledem k běhu událostí jen stěží nazývat komplimentem. Takže i já volám po změně, jelikož nechci sledovat pád mého oblíbeného tvůrce. Svorně přitom zapomenu, že existují nějaké Temné stíny.

D.K.: Tohle muselo smrdět už na papíře a dát realizaci Temných stínů zelenou je jedním z nejzáhadnějších produkčních rozhodnutí v Hollywoodu - ale zase taková “sračka všech sraček futrál” (moje oblíbená hláška, jinak Tom Hanks ve Velkém vítězství) to nakonec není. Burton si prostě jen neujasnil, pro jaké publikum chce tentokrát vyprávět a v jakém žánru. Takže od skvělého gotického prologu snímek urazí cestu k průměrné komedii, aby pak přeskočil k hororu a skončil jako temné melodrama. Nesoudržný příběh nabídne pár překvapení (třeba nečekaný konec upírovy rozpravy s partou hippies), pár trapností (vrcholem eklhaftu je “nemrtvý” koitus čarodějnice a upíra) a závěrečné přeplácané zúčtování, které sem spadlo bůhvíodkud, asi proto, že každý správný hollywoodský velkofilm musí obsahovat pořádnou explozi a kopu digitálních triků.

Vzhledem k tomu, jak nehezky to za Temné stíny schytal Burton od kritiků, dá se jeho poslední snímek Frankenweenie - Domácí mazlíček (2012) vnímat jako akt usmíření. Ale rovněž jako sázka na jistotu. Jde totiž o celovečerní remake Burtonova osmadvacet let starého, krátkometrážního filmu. V černobílém animovaném snímku o chlapci, který po vzoru svého jmenovce Victora Frankensteina oživí milovaného psa, najdeme všechno, co máme na Burtonovi rádi, tentokrát navíc nezatěžkané obřím rozpočtem a počítačovými triky, která nahradila poctivá ruční animace. V CineStaru propagovali Frankenweenieho coby rodinný film, ale dítě bych do kina nebral, protože Burton se tentokrát rozhodl neustupovat. Jeho svérázná variace na román Mary Shellyové má v druhé polovině správný anarchistický “fuck it all” přístup. Akční dvacetiminutové finále v ulicích městečka dokonce připomene apokalyptické inferno z loňského hororového hitu Cabin in the Woods. Zmutovaný kočkonetopýr, přerostlá krysa a želva proměněná ve zkázonosnou Godzillu v animáku od Disneyho? Burton se zjevně bavil, v kině pak baví diváky a nejvíc své fanoušky, protože jeho poslední snímek je plný odkazů na vlastní tvorbu (Střihoruký Edward, Batman) a poklon milovaným vzorům (Murnaův Nosferatu, Vincent Price). Frankenweenie však v Burtonově filmografii představuje spíše slepou uličku, jakýsi kruhový objezd, na kterém režisér na chvíli zpomalil svůj pozvolný pád.

L.M.: Frankenweenie je vskutku poněkud zbytečnou únikovkou, jejímž jediným cílem je vyvolat nostalgii po starých časech. Nakonec jsme však svědky milé rekonstrukce nejen klasických monster hororů, ale i Burtonovy kreativity. Nově přidaná linie se zmutovanými zvířátky je svěží a středostavovské městečko New Holland je Burtonovi rozhodně bližší než fantazií neohraničený svět v králičí noře. Starý mlýn na kopci, expresionisticky pokroucený a polámaný hřbitov či záměrná kašírovanost hororových scén - ano, Burton tu vytvořil nejcelistvější odraz své rané tvorby. Dokonce se mu podařilo vyvolat slzu dojetí. Jen už není kam zajít, pokud tedy nechce neprodyšně zakonzervovat svou kariéru.

D.K.: Budoucnost je nejistá. Příštím projektem Tima Burtona má být Pinocchio, dobrá zpráva přitom je, že nikoliv v produkci Disneyho, ale Warner Bros. Přesto se obávám, že studio bude chtít spíš další Alenku, než Edwarda. Ale buďme optimističtí - horší než verze Roberta Benigniho z roku 2002 už to být nemůže. Tedy pokud dřevěného chlapce s dlouhým nosem neztvární Johnny Depp!

(publikováno v hudebním magazínu Full Moon, č. 27)  

PŘÍŠTĚ: Burton a videoklipy The Killers